Povídání o chaloupeckém dřevořezání V.

Jak je to se zraněními?

Zranění samozřejmě jsou. Mnoho učitelek má strach, že se někomu něco stane. Což já samozřejmě chápu, ale je třeba si hned říct, že strach ještě nikdy nikoho nikam neposunul. Je důležité ho překonat. Čas od času se sice některé dítě praští kladivem nebo řízne nožem. Ale to je cenná zkušenost. Příště už si dá pozor a neřízne se. Některé děti si přemíru opatrnosti a strachu nesou z domu. Jejich úzkostlivé maminky dělají vše za ně, aby se „bobánkovi“ něco nestalo. A to je chyba. Hodně vycházím z metod domorodých národů. Děti se do určitého věku učí nápodobou. Pozoruje rodiče a snaží se je napodobit. Se všemi riziky. S přibývajícím věkem se tyto dovednosti dál prohlubují.

Má nešikovný člověk vůbec prát nůž do ruky?

Samozřejmě. Já nerozlišuji, jestli je někdo nadaný nebo ne. Protože oba se dostanou ke stejnému výsledku. Někdo za kratší dobu, někdo za delší. Někdo je talent, někdo je dříč. A ze zkušenosti vím, že právě ti talentovaní často usnou na vavřínech a dál se nerozvíjejí, protože k tomu přišli lacino, nezaujalo je to. Ti, kteří musejí hodně makat a snažit se, dosáhnou často lepších výsledků, protože při tom snažení objeví kouzlo řemesla a zamilují si ho.

Kde čerpáš inspiraci?

Hodně ze starých knih a samozřejmě i z internetu. To je úžasné, protože spolu můžeme komunikovat a sdílet si zkušenosti a postupy v podstatě s kýmkoli a odkudkoli. Jsou řemeslné weby, kde si radíme a inspirujeme se. Navštěvuji různá vyřezávací sympózia a řemeslné jarmarky. Hodně jezdím do skanzenů, kde je spousta inspirace a také tam nadýchám tu atmosféru. Kromě toho mám rád dokumentární filmy o primitivních národech. Ty nemají v podstatě nic a přitom dokážou nejen přežít, ale vytvářejí si i spoustu krásných předmětů. Užitkových, nebo „jen“ ozdoby. Primitivní národy totiž nejsou vůbec primitivní! Fascinuje mě, že jejich postupy fungují stovky, někdy i tisíce let. Já se dřevem pracuji od třiadvaceti let. Teď je mi pětačtyřicet a stále se učím.

Kde tedy svoje znalosti předáváš? Jaké děláš kurzy? Co se tam mohou lidé naučit?

Hlavním místem jsou určitě výukové programy Chaloupek, o kterých jsme už hovořili. Kromě toho workshopy a semináře pro dospělé, především pro učitele. To je krásné, protože to už je štafeta. Tam už je jasné, že ten kantor, který přijel na seminář, to bude zase předávat dál. A pak v podstatě komukoli. Komukoli, kdo projeví opravdový zájem rád svoje znalosti a dovednosti předám. Rád bych ale zdůraznil, že jsem pouhý laik, který se za ta léta vypracoval. Nejsem však profesionální truhlář nebo řezbář.

Co ale dělám velice rád, jsou kurzy, kde spolupracují tátové se svými dětmi. V loňském roce jsme se dokonce rozhodli uspořádat takový kurz formou tábora. Bydlí se ve stanech a část dne probíhají workshopy pod mým vedením, na kterých se věnujeme různým dovednostem. Nejcennější na tom je, že tátové a děti spolu tráví čas a zároveň jim něco vzniká pod rukama. Společné dílo je něco krásného.

Jednou se zase podařilo, že na kurz pro veřejnost se přihlásilo několik dědoušků a ti si to opravdu užívali. Prostřednictvím opracovávání dřeva se vrátili do svých mladých let. Osvědčilo se mi, když jsou v jednom kurzu různé věkové kategorie. Pohled na jednu věc z různých úhlů je velmi obohacující pro všechny. I pro mě. Učíme se navzájem. Najednou vidím, jak účastníci napříč generacemi vypnou a zcela se oddají tvoření. Okolní svět i čas přestane existovat. Je to relaxace. A když se proberou, jsou překvapení, co jejich ruce dovedou.

Další části článku si přečtete zde: část I. -> část II. -> část III. -> část IV. -> část V. -> část VI

V tištěné podobě si můžete článek přečíst v Horáckých novinách.

Svoji lásku ke dřevu můžete proměnit v umění vyřezávat na Standově táboře v Balinách. Více informací o tomto a dalších současných chaloupeckých táborech najdete kliknutím zde.