Povídání o chaloupeckém dřevořezání III.

Jak dřevořezání zapadá do ekologické výchovy?

Dřevo je přírodní materiál a to všechno, o čem jsme si už povídali, vlastně s ekologickou výchovou souvisí. Doba kácení stromů, použití dřeva starými kulturami, našimi předky, jejich příklad ve vnímání světa kolem nás. Jejich pokora a trpělivost je vlastně v přímém protikladu tzv. moderního světa. Ten je plný spěchu, zmatků, povrchnosti a třeba i neupřímnosti. Když se nám podaří v dětech vzbudit zájem o dřevo jako zdravý přírodní materiál, a ono pochopí a „prožije“ souvislosti, které ten špalík dřeva přivedly na jeho pracovní stůl, máme šanci, že lépe pochopí i svět okolo sebe.

Ty jsi samouk. Přitom ovládáš spoustu technologií a postupů, které se ale už téměř nepoužívají.

To je pravda. Mám několik kamarádů truhlářů, které jejich práce vůbec nebaví. Pracují s laminem, v podstatě jenom na strojích a jejich úspěch se odvíjí podle toho, kolik šroubků ten den zašroubují a kolik udělají poliček. Vůbec by nemuseli být vyučení truhláři. Řemeslo je pryč.

Já jsem vyhledával a objížděl staré truhláře a od nich jsem získával jejich zkušenosti a um. Nejtěžší vždy bylo, přesvědčit je, že mám opravdový zájem o věc, že se nevyptávám jen tak. Jakmile jsem je přesvědčil, mohly se rozdat. Byli šťastní, že jsou ještě blázni, které zajímá řemeslo jako takové.

Jak se staří řemeslníci hledají?

Tichou poštou. Jakmile se začneš pohybovat v nějakém prostředí s hlubokým zájmem o věc, kontakty přicházejí samy. Ostatní tě upozorní: „Hele, támhle ten děda je dobrej v tom a tom…“ funguje to. A to myslím platí obecně. Důležité je i to, že si získané informace nechrtím pro sebe, ale předávám je dál. To je moje krédo: „Co se naučím, předávám dál, aby to neupadlo v zapomnění.“

Standa sáhne za sebou do police a ukazuje mně hračku. Možná to znáte. Takový gymnasta na hrazdě, se kterým dítě cvičí jemným mačkáním na dvě prkýnka, mezi kterými je „hrazda“ upevněna. Krása.

Tohle jsme tady teď dělali s páťákama. Mají na to připravené polotovary a šablony, a každý nakonec odjíždí se svým gymnastou. To bys viděl, jakou z toho mají radost. Zpočátku vůbec nevěří, že by to zvládli. Ale dají to! Ta hračka je z roku 1921. A jakou udělá radost. Mrzelo by mě, kdyby upadla v zapomnění.

Nebo třeba štípané holubičky, ukazuje mi další kousek. Jsou dvě metody. Někdo připravené dřevo máčí a někdo vaří. Já jsem se naučil tu máčenou. Zkoušel jsem i vařenou, ale zjistil jsem, že máčená je lepší. Při ní totiž voda prosákne hlouběji do dřeva, to je poddajnější a je i více času na to si s tím hrát. Mě to naučil jeden šikovný řemeslník ze Slovenska. A k němu mě přivedla náhoda, opravdový zájem a vytrvalost. Na dovolené jsme se přichomítli  na jarmark a on tam ty holubičky vyráběl a prodával. Koukal jsem na něj a nesměle se vyptával. Když jsem nedal pokoj, pozval mně, že mně to naučí. První setkání nevyšlo, ale druhé už ano. Když viděl mou urputnost, otevřel se, vše mi vysvětlil a ukázal.

Jak tvoje vyřezávání a práce se dřevem souvisí s ekologickou výchovou?

Ekologická výchova je dnes fenomén. Slyšíme to všude. Ale každý si k ní musí najít svou cestu. A přesně to dělali naši předci. I když tomu neříkali ekologie, natož ekologická výchova. Ale protože v přírodě žili a byli na ní odkázáni, dávali pozor, pozorovali a učili se od svých rodičů, prarodičů... Dodnes to tak funguje u přírodních národů, které ještě kontakt s přírodou neztratily.

Další části článku si přečtete zde: část I. -> část II. -> část III. -> část IV. -> část V. -> část VI

V tištěné podobě si můžete článek přečíst v Horáckých novinách.

Svoji lásku ke dřevu můžete proměnit v umění vyřezávat na Standově táboře v Balinách. Více informací o tomto a dalších současných chaloupeckých táborech najdete kliknutím zde.