Nyní se jim obraz hromady písku propojuje s přednáškou a oni si ty věci opravdu pamatují. Tento výsledek jsem nečekal. Spíše jsem předpokládal, že někomu bude vyhovovat učení venku a jinému přednáška. Na střední škole učím předmět Ekologie, u kterého můžeme být venku opravdu často. Témata jako les, krajina, voda nebo zemědělství či ekologická výchova si neumím představit učit jen ve třídě.
Při učení venku se věnujete také tématu klimatické krize. Průzkum Slovenské klima 2022, který realizovala Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity a Institut 2050 ukázal, že až 74 procent dotázaných nad 15 let považuje dopady změny klimatu na Slovensku za závažné, ale jen 18 procent ví, že Slovensko produkuje v přepočtu na jednoho obyvatele více emisí skleníkových plynů jako Francie, Itálie, Španělsko či Velká Británie. Mají mladí lidé dostatečné povědomí o tom, jak mohou aktivně přispět ke snížení uhlíkové stopy a jak umí ovlivnit veřejnou diskusi k tomuto tématu?
Z mé zkušenosti jde o otevřené nůžky. Jsou děti, které ani netuší, že nějaká klimatická změna existuje, a pak jsou mladí, kteří jsou velmi informováni a tvoří větší skupinu. Se studenty nemluvím o tom, zda změna probíhá a kdo za ni může. Hledáme řešení a zjišťujeme, jaké dopady nás čekají. Semináře pro učitele jsou v tomto směru o něco obtížnější.
Sám nejsem příznivcem velkého moralizování a kladení důrazu na zodpovědnost jednotlivce. Velmi dobře vím, že změnu klimatu umí zastavit ti, co ji ve velkém způsobují, tedy energetika, průmysl, teplárenství nebo doprava. Proto studenty připravuji spíše na novou dobu, ve které budou hrát hlavní roli obnovitelné zdroje. Mluvíme například o adaptacích nebo zmírňování extrémních projevů počasí.
Důležité je, aby si děti byly vědomy příchozích problémů, aby se nebránily změnám a podporovaly zelené dohody a uměly se postavit za zdravou planetu, přírodu, ale i zranitelné skupiny lidí.
Část mladých lidí přesto cítí beznaděj. Otevřeně komunikují, že nechtějí mít děti, protože mají obavy z budoucnosti. Psychologové zaznamenávají alarmující nárůst úzkosti mladých lidí v souvislosti s klimatickou krizí. Tento fenomén má také svůj vlastní název – klimatický žal nebo klimatická úzkost. Setkali jste se s nějakou jeho formou i u svých studentů? Pokud ano, jak se projevuje?
Před dvěma lety jsme dělali malou studii. Zjišťovali jsme, jaké emoce přináší ztráta lesa pro děti na Vysočině. V některých katastrech jsme kvůli kůrovcové kalamitě přišli o většinu lesních porostů. Došlo tam k plošnému rozvratu starých smrkových monokultur, vysazených po podobné mniškové kalamitě ve dvacátých letech minulého století.
Myslím si, že psychickou nepohodu mladých, navíc podpořenou covidovými opatřeními, mnozí zlehčujeme. Ale je to tikající bomba. Je třeba o těchto věcech mluvit, obzvláště ve škole, a hledat environmentální naději. S mými žáky jsme ji našli v sázení stromů a péčí o nové lesy.
Více o lesním žalu a naději jsme shrnuli v dokumentu psycholožky Báry Klocové s názvem Lesný žal. Prohlédnout si ho víte na ČT Edu nebo na i-vysílání České televize. https://edu.ceskatelevize.cz/video/15838-dokument-lesni-zal
Podle organizace OSN UNESCO má klimatické vzdělávání pomoci žákům pochopit příčiny, projevy a dopad změny klimatu, ale také připravit je na život ovlivněný změnou klimatu či posílit jejich schopnost osvojit si udržitelný životní styl. Dovedete si představit, že učení a vzdělávání o klimatu může mít i terapeutický efekt, pokud by probíhalo ve vnějším přírodním prostředí?
Učení venku má přidanou terapeutickou hodnotu. Zvlášť, pokud jsme v přírodě déle a vyrazíme-li do skutečné divočiny, kde sledujeme, co se v přírodě děje. Díváme se na změny v zemi a hledáme nejen negativní, ale také pozitivní příklady změn a zacházení se zemí.
Je však třeba změnit celý koncept vzdělávání. Jako příklad bych uvedl běžnou hodinu zaměřenou na obojživelníky ze školy mého syna. Paní učitelka mi na mail poslala prezentaci z hodiny na opakování. Sám jsem si připomněl, že žáby mají čtyřdílné srdce a uzavřenou cévní soustavu ale už ne to, že jsou naši obojživelníci ohroženi. Žáci se nebyli podívat na místní mokřad, kde by si mohli popovídat o tom, jak žábám pomoci. Co dělat, aby se obojživelníci vraceli zpět do přírody, jak podpořit život ropuchy, skokana nebo kuňky ve volné krajině, o tom v prezentaci nebyl ani řádek, ani jeden slajd.
Naše školství, včetně přírodopisu, ustrnulo v 19. století. I když se nám podaří změnit státní kurikulum, těžko toto pojetí odbouráme u většiny učitelů. V tom jsem skeptik. Děje se tolik nových věcí a výzev, ale školy se tváří, jako by se jich to netýkalo.
Zahraniční zkušenosti z Finska ukazují, že téma změny klimatu lze rozvíjet v každém předmětu – především ve společenských, přírodovědných předmětech a etice. Schopnost podílet se na ovlivňování a budování udržitelné budoucnosti je jednou z klíčových kompetencí, které se rozvíjejí ve finském kurikulu. Klade se v něm velký důraz na takzvané eko-sociální znalosti zkoumající, jak vytvořit udržitelný vztah mezi společností, hospodářstvím a přírodními ekosystémy. V jakém rozsahu je téma klimatické krize zahrnuto v českém vzdělávacím systému?
Nyní probíhá „velká“ změna rámcových vzdělávacích programů. Přírodopis by měl být z velké podstaty ekologický, stejně jako například chemie. Posouváme se, ale jestli si toho všimli i pedagogických fakult, to netuším a myslím si, že spíše ne. Učím i budoucí učitele a zjišťuji, že oborové didaktiky se za posledních dvacet let výrazně nezměnily. Jsou skvělí kantoři, kteří výuku na vysokých školách posouvají správným směrem, ale je jich málo a stále nejsou příliš progresivní.
Vím, že je to pro mnohé učitele obtížné. Ale těžká je i klimatická změna, stejně jako všechny souvislosti, které se jí týkají. Co je výzva pro politiky, průmyslové podniky, pro lidi pracující se zemí, pro sociology nebo psychology, to je výzva i pro učitele.
Změna klimatu je velmi komplexním tématem a zahrnuje například fungování klimatického systému, ztrátu biologické rozmanitosti, tání ledovců, sucho, záplavy, zmírnění nebo adaptaci působení klimatické změny. Učit o změně klimatu je pro mnohé pedagogy nové a náročné. Komplexních vzdělávacích materiálů na toto téma, zatím, moc není a její dopad je pravidelně zlehčován konspiračními teoriemi. Jak by podle vašich zkušeností měli učitelky a učitelé k tématu klimatického vzdělávání přistupovat tak, aby to zvládli oni i děti?
Často se musí vzdělávat ve více oborech a využívat ověřené zdroje. V Česku s tím velmi pomáhají kolegové z organizace Fakta o klimatu. Učitelé by měli hledat dobré metodiky a příklady dobré praxe. Pro učitele se snažíme lekce a metodiky shromažďovat i na našem webu ucimoklimatu.cz .
Máte pro naše čtenáře z řad pedagogů a lektorů, tip na konkrétní vzdělávací aktivity, které podle vás dobře spojují praktické znalosti o klimatické změně s pobytem a učením venku?
Pro portál Učím o klimatu jsme připravili několik takových lekcí. Například počítáme, kolik uhlíku zadrží strom nebo dokazujeme klimatickou funkci stromů tím, že v koruně stromu sušíme utěrku. Výborná pro pochopení, ale i uchopení klimatické výuky venku je badatelská výuka zaměřená například na modrozelenou infrastrukturu. V platformě Učíme se VENKU chystáme část nazvanou Věda VENKU. Ta bude zaměřena především na výuku o klimatu.
Dvacáté století bylo opravdu špatné, dvě velké války, chemizace prostředí, rozvrat hodnot za komunismu i v materialistických devadesátých letech. Předchozím generacím bych to asi nevyčítal, ale naše generace už měla výzkumy a podklady. Proto měla jednat, zejména na úrovni politik a velkých firem. Z pozice ekologické neziskovky si i dnes připadám jako součást jakéhosi moderního undergroundu. Na Slovensku jsou tyto konotace ještě ostřejší.
Přesto si ale myslím, že krizi nakonec zvládneme, ale nebude to jednoduché. Naše generace je odkázána bít se s krizí, měnit své návyky a bojovat proti dezinformacím. Řešení změny klimatu, ale není otázka jedné generace. Na nás však záleží, kam to až necháme zajít.
V následujících sto letech budeme muset čistit Zemi od mikroplastů a jedů, zastavit úbytek biodiverzity, například zvětšováním prostoru pro divočinu. Jsou to samé těžké úkoly a výzvy. Doufám, že je zvládneme, jen musíme zrychlit. Potřebné změny by například Českou republiku stály jen tři procenta hrubého domácího produktu, to přece není mnoho.
Martin Kříž je programovým ředitelem Chaloupek, garant oboru ekologie a životní prostředí na Montessori střední škole v Polné u Jihlavy. Učí didaktiku environmentální výchovy na Masarykově univerzitě v Brně. Dlouhodobě spolupracuje s CEEV Živice - nejprve na projektu Zahrada, která učí a aktuálně je lektorem a mentorem učitelů v tématu učení venku v rámci platformy Hurá ven.
