Děti, co venku rozkvetou
Učitelé jim říkají různě, jsou to sígři, raubíři, mimoni, děti s problémem, handicapem, žáci ohrožení školním neúspěchem.
Jde o děti, které se nějakým způsobem neumí vypořádat s tempem školního učení, tradičními výukovými metodami, obsahem učiva, školními řády a principy, formami výuky, přístupem učitele i prostředím školy. Pod těmito pojmy si můžeme představit širokou škálu dětí s nejrůznějšími poruchami učení, pozornosti nebo i chování, různými kombinacemi, stupni poruch... Většina z poruch nemá žádný vliv na inteligenci dětí a drtivá většina se dá řešit jinými pedagogickými postupy nebo změnou prostředí.
Najdeme mnoho výzkumů o tom, jak může právě výuka venku těmto „jiným“ dětem, které nezapadají do šablon a škatulek, pomoci. Cituji závěry, které po pročtení desítek vědeckých časopisů a závěrů zahraničních výzkumů učinil Petr Daniš ve své knize Tajemství školy za školou: „Terénní výuka velmi prospívá žákům,kteří ve škole jinak nejsou tolik úspěšní. Znevýhodnění žáci venku snáze najdou smyslučení ve vztahu k vlastnímu životu. Někteří žácise také obtížně vyrovnávají s tím, jak je omezujevýuka ve třídě – nedostatkem pohybu, podnětůči příležitostí k vlastnímu prožitku a tvorbě.“
Já jsem před rokem dostal za úkol zeptat se na zkušenosti našich českých učitelů i mimoškolních pedagogů. Hledal jsem takové příklady, kde venkovní prostředí výrazně zlepšuje nebo taky zhoršuje vzdělávací proces a jeho výsledek. Na následujících řádcích najdete autentické výpovědi učitelů napříč stupni škol.
„Podle mých zkušeností děti s problémem často potřebují místečko kousek dál od ostatních, třeba jen s jedním kamarádem, to se venku taky zařídí líp než uvnitř. Problémy se soustředěním úplně nezmizí, ale jsou mnohem menší, z podstaty věci se děti víc pohybují. Venku se mnohem líp začlení do kolektivu i méně oblíbené děti“,říká Marie Judová ze ZŠ Polnička a shrnuje hned několik postřehů. Na větším prostoru nemusí být dítě uprostřed kolektivu, může se „zašít stranou“, jet svým tempem. Venku se děti lépe soustředí na výuku a zmenšují se i kázeňské problémy. Tady pár podobných postřehů:
„Kluk, 6. třída – ADHD: Jeho neklid na louce, v lese a u rybníka nebyl tak patrný jak v klasické učebně, určitě nerušil ostatní.“
„Doučování češtiny: dva žáci s podpůrným opatřením - venku v altánku pracovali na stejných věcech mnohem lépe (líp jim to myslelo)“
„Problematické děti možná jen potřebují víc svobody a tu je venku snazší jim dopřát. Ze začátku prostě jen lítají, řvou a mlátí klackama, ti složití víc než ostatní, ale pak se to srovná.“
Kateřina Čápová ze ZŠ Kamenice vnímá takto zapojení do projektu Venkovní výuky (Lipka 2019): „Ve třídě jsem měla žáka, který byl integrovaný a byl pro něj vypracovaný individuální plán. Přestože jsem se ho snažila maximálně zapojovat do činností s ostatními, třeba v češtině a matematice to někdy bylo dost obtížné. Jeho minimální výstupy, které měl zvládnout, byly úplně někde jinde.“ VENKOVNÍ UČENÍ pro něj byla další z možností, jak se zapojit aktivně a rovnocenně. Také mohl využít i svou osobní zkušenost např. z lesa a tím mohl mít ve znalosti některé oblasti i navrch.“
„Když jsme byli bádat v lese, potřebovali jsme si třeba vysvětlit, co je průměr. Ve škole by se s tím děti setkaly až později a byl by to pro ně spíše abstraktní pojem. V tu chvíli průměr pochopili úplně přirozeně i ti slabší žáci.“
Tím, že se venku propojuje teorie s praxí, najednou jsou potřeba trochu jiné dovednosti, nestačí jen dobře držet tužku a něco z hlavy vypočítat. Musíte třeba sestavit výzkumný úkol, chytit kobylku, dohodnout se se spolužáky na jednotném postupu. Tohoto fenoménu si jsou vědomí pedagogové volného času nebo oddíloví vedoucí. Toto je postřeh mé kolegyně Venduly Šimkové, vedoucí oddílu Zeměpisné společnosti Morava:
Kluci, kteří to ve škole moc „nedáváji“, v oddílu, na táborech a výpravách hrají často prim.
Paní učitelka Eva Nováková z Nového Veselí nabízí tyto postřehy:
„Lovení bezobratlých v rybníku dělám už osm let a zatím jsem ani jednou neviděla "otrávený ksicht" ať od namachrovaných sportovců nebo namalovaných a vystajlovaných holčiček. Jo jednou jedna spadla v šatičkách a balerínách do vody, ale bylo to v poho…“
A všímá si právě i těch problémů spojených s chováním: „Zrovna teď mám ve třídě jednoho rozmazleného užalovaného tlouštíka, ostatní ho moc neberou, ale venku je i on úplně jiný a s ostatníma funguje mnohem líp.“ A ještě konstatuje: „Obecně venku mizí žalování“.
Roztomile dění venku shrnula Jana Janová (ZŠ Budišov): „Žák jedničkář, syn podnikatele, z domu velmi motivovaný pro učení se na jedničky - venku nemotivovaný - trhal kopřivy a žahal spolužáka do obličeje. Ve stejném čase na stejném místě - žák se školním neúspěchem, s velmi nízkou úrovní čtenářské gramotnosti - přinášel si z domu nářadí, zapáleně kopal v půdě a hledal půdní bezobratlé. Na závěrečný výstup své skupiny byl hrdý, nesl ho ukázat domů.“
Tady vidíme, že ne všem je v přírodě nutně líp, někdo je hnán výkonem a venku se mu zdá, že nemůže excelovat. Jiný opravdu pro venkovní divoké a svobodné prostředí nebyl stvořen:
„Klára - jemná éterická bytost, která nemůže sednout na trávu, aby neohrozila živé tvory v trávě. Dělají ji špatně i možnosti zašpinění či jen představa, že by sáhla do hlíny. Nevím, nakolik to byla pubertální poza nebo okoukané doma. Nicméně vzhledem k množství alergií-na hmyz, pyly apod. bylo lepší ji nechat ve škole u počítače. Zajímavé bylo, že psala krásné pohádky a básně.“ Vzpomíná Jana Hanáková z Moravských Budějovic.
Ředitel školy v Kamenici, Jan Jelínek se svými žáky pečuje o místní mokřad, každoročně pomáhá žabám dostat se přes silnici, je to zarputilý venkovní učitel. Ten celou věc shrnuje následovně:
„Je plno dětí, které ve škole k žblebtnutí nepřinutíš, mají různé komplexy, často se nezapojují ani do společné práce, myslí si, že by to udělaly špatně a tak – což může pocházet už z rodiny, z nějakého handicapu, ale i špatnými zkušenostmi z přístupu nějakého pedagoga, jsou spíš introvertní nebo se prostě bojí neúspěchu.
Venku pak tito žáci můžou zažívat pro sebe nečekaný úspěch a uvolnění stresu ze školní třídy. Nějak to z nich „spadne“ a vidí za sebou jasné a hmatatelné výsledky. Mají víceméně neohraničený prostor, jehož otevřenost je taky „otevře“, jsou sami sobě i všem ostatním „užiteční“ a můžou se vyřádit, protože možností je venku nekonečně mnoho.“
Co dodat? Místo závěru, rekapitulace nebo dobrých rad bych rád předal ještě slovo Evě Novákové: „Měla jsem jedno dítě s psychiatrickou diagnózou, jeho kontakt se světem byl skoro pořád samý vzdor a trápení, v kontaktu s přírodou a zvířaty byly snad jediné chvíle zklidnění. Posílám fotku ze Zašovic, kde se v ovci schoval před světem. Venku je prostě fajn.“