Jak učit o mrtvém lese

Čtvrtek 1. října od 21:50

Martin Kříž / Jedna ze zásad environmentální výchovy zní „žádné katastrofické scénáře před desátým rokem života“. Dítě v té době není schopné vyrovnat se s velikými ekologickými problémy, se kterými nemůže samo něco dělat. Neumí složitým věcem porozumět a nemůže samo pomoci. Jeho svět řídí rodiče či učitelé, dítě ještě neumí myslet kriticky a velké problémy, na které „nedosáhne“ u něj mohou vést k pocitu marnosti, flustraci a pocitu ohrožení. Vzniká tak sice dětský ale přitom opravdový environmentální žal.

Ale co když se dítěte tato katastrofa bezprostředně týká? Ty lesy za humny, co tam byly loni, už jsou úplné suché, nebo jsou pryč. A dál se kácí. Před touto realitou dítě asi těžko ochráníme. A nepovídat si o tom, neřešit příčiny a dopady této krize prostě nejde. Jak teda na to, co s tím?

Jednak o lese my sami musíme něco vědět. Jak vypadá ten přirozený les, jsme už dávno zapomněli. Podle výzkumů se lidem více líbí smrková monokultura, než bukový či dubový les. Už jsme si zvykli, že kolem nás nejsou lesy, ale pole stromů. A že les má především dávat dřevo.

Škola rozlišuje les na jehličnatý, listnatý a smíšený. Končí u nicneříkajícího výčtu jednotlivých druhů. No a stromy vyrábí kyslík (to, že ho zase spotřebují, už neřekne). Nějaké významnější funkce lesa, třeba ta o tom, jak pomáhá tvořit klima, jak zadržuje vodu, to až později, jestli vůbec.

No ale zpět k tomu jak teda učit o umírajícím či mrtvém lese. Tady bych u dětí na prvním stupni raději než žal využil environmentální naději. Jednoduše: „Ona se děti příroda prostě naštvala, nechala uschnout smrky, které sem nepatří, lesy, které jsou druhově chudé, nepůvodní, jednodruhové a stejnověké monokultury“. A pokud chceme lesům pomoct, dejme šanci, aby se tu uchytily přirozené druhy, něco naletí, něčemu můžeme pomoci.

Je na čase dětem ukázat, jak vypadá původní les, ukázat jim dub či buk, najít přirozenou obnovu, pomocí badatelsky orientovaného učení zjistit, jak se samovolně zalesňují paseky. Vždyť bříza, jasan, javor, jeřáb nebo vrba jsou také stromy. Nejsou o nic horší jak smrk, ve své pestrosti jsou naopak mnohem vhodnější.

Složitější je to u dětí starších, tady by bylo vhodné téma převádět na rovinu tzv. environmentálního konfliktu, tj. ukazovat, jaké jsou názorové či zájmové strany z hlediska péče o les. Pro zjednodušení můžeme říct ekologický versus dřevařský přístup. Můžeme třeba hledat pomocí nejrůznějších odborných či popularizujících článků, z jakých hodnot ten či onen přístup vychází. Nejde také vyloučit, že nějaký žák bude mít tatínka v dřevařské lobby. Je lepší vést k porozumění a následně vlastnímu odmítnutí, než rovnou naservírovat odmítnutí nějakého názoru.

Starší žáci by měly pochopit, že to, že jsou všude smrky, není tím, že by lidé byli hloupí nebo nenasytní, ale že to poměrně dlouho neslo ekonomické výhody s relativně malými ekologickými riziky, které, stanovíme-li otázku finančního zajištění a poptávku po dřevě výš, než ekologickou stabilitu, prostě převládly. Ostatně každý z nás, i každý žák má doma taky něco ze dřeva, ne? 

Se všemi dětmi ale můžete sbírat a sít semínka bříz a javorů. Pomáhat lesníkům sbírat a sázet žaludy a bukvice, oni vytipují semenné stromy i vhodné lokality. Připravujte terén pro nové semenáčky. Lepší ostružiní, které začne paseky zarůstat vytrhávat, než dovolit lesníkům používat chemii.  Adoptujte si jako škola nějakou paseku, majitel lesa bude jenom rád. A rozhazovat semínka můžeme ostatně kdekoliv – přilítly by stejně, třeba ne v takovém množství a později. A pokud vás majitel lesa pozve na pomoc s výsadbou smrčků, korektně odmítněte.

Umírající les je šance pro les nový, lepší, přirozenější. Samozřejmě to člověk zase může zkazit, vysadit tam něco nepůvodního a plošně aplikovat jedovaté herbicidy. Ale monokultury mizí takovou rychlostí, že tohle doufám ani nejkonzervativnější lesník nezvládne. Vidím v současné katastrofě naději. Pošlete ji dál. A pomáhejme společně přírodě, ne dřevařské lobby.

Na přírodě nám záleží!
Proto balíme do použitých krabic.